Den 1

Den prvni: 

 

Jiste neni nikterak tezke si predstavit, ze prvni den nebyl jeden z tech nejpoklidnejsich v mem zivote. Prestoze jsem nemela zdaleka sbalene vsechny veci ( priznam se, do kufru jsem predchozi den hodila makeup a sperky), se vstavanim jsem nijak nepospichala. V osm jsem se probudila v naruci nadherneho muze a kolem devate, kdyz se na me po celou tu dobu uprene dival jsem pochopila, ze bych mela asi vstat a zacit balit. Nebudu vam popisovat, jak baleni vypadalo- pustte si zaznam z radeni hurikanu Catrina a vyjde to prakticky nastejno. Zajimavou veci bylo, ze priblizne dvacet minut pote, co jsem zacala balit, si muj pritel vzpomnel, ze doma neco "zapomnel" a ze musi odejit. V byte jsem tak zustala sama a pokojema se rozprostilo ticho. To mi poskytlo moznost zamyslet se- ja vim, chyba. Dumala jsem si tak peknych par minut.. Pak prisla panika. Rychle jsem vytocila cislo sve nevlastni sestry s myslenkou, ze me jiste uklidni. Narozdil odemne zustava totiz klidna ve vsech situacich. V momente, kdy ja bych uvazovala o skoku ze skaly by ona pripustila, ze je nekde mozna nejaky mensi problem, samozrejme resitelny. Tak volam... Ulevy se mi dostava vcelku rychle, kdyz mi oznamuje, ze uz je na ceste ke mne. Rikam si, jak dobre me zna:) Behem patnacti minut dorazi ke me do bytu a nejakym zpusobem mam do deseti minut sbaleno. Netusim jak, ale kufr stoji v predsini a vypada i plne. Zbyva se jeste postarat o par poslednich veci a muzeme vyrazit na letiste. V tu chvili prichazi zpet pritel a hle, opravdu neco zapomnel- darecek! :) usedame do auta a ritime se smer letiste. Na ceste si sestra uvedomi, ze muzu mit behem letu hlad a rozhodne se me nakrmit. Do ruky mi tedy vrazi rizek a pro jistotu si to jeste miri k McDrivu. Zatimco zuzlam kure, zastavi u meka a diktuje objednavku... Mladik si ji v okynku  vyslechne a po minute nam s klidem oznami, ze toto je vydejni okynko, ne pro prijem objednavek. Chvili marne hledame to, co jsme minuli. Napadne me podivat se na strechu, protoze to je snad jedine misto, ktere sme mohli ze zorneho pole vypustit. Zatimco se ja probiram svymi myslenkami inspirovanymi...no, nicim realnym ocividne...sestra vybehne z auta a do dvou minut prinasi jidlo. Pokracujeme na letiste- v jedne ruce drzim sacek od meka, ve druhe mcflurryho, v puse zuzlam porad to kure a rikam si, kde jen muze byt to pitomy okynko.... 

Na letisti me ceka dalsi varka rodinnych prislusniku. K memu smutku nedrzi ani obrovskou ceduli ani neroni krokodyli slzy. No, ale ani nejasaji, coz pokladam za dobre znameni. To, ze mohli jasat az pote, co letadlo vzletlo, si nepripoustim...

Louceni se nebylo nic prijemneho natoz zabavneho, tak tuto cast radeji preskocim. Zajimavejsi cast me cesty zacala, kdyz jsem pristoupila ke sklenene budce, kde sedel pan policista. Zevrubne si me prohledl a optal se me, zda odjizdim za nakupy- opravdu? To se na tohle jeste musi ptat? No.. Odpovedela jsem mu, ze ne, ze jedu navstivit pritele. Pak me vsak z nejakeho duvodu prepadla potreba vysvetlit tomu znudenemu policistovi ve sklenene budce, ze vlastne nejedu za pritelem, protoze ten stoji tak 10m za mnou a mava- jo, ten v te cepici- ale za kamaradem. No a aby to nemel kluk moc lehke, tak jsem mu zacala vysvetlovat, ze vlastne ani za kamaradem jako spis za znamym, protoze slovo kamarad moc nechci pouzivat... Celou svou rec jsem zaobalila tak, ze z toho vyplynul dvouminutovy monolog. Kdyz nad tim ted tak premyslim, tak to byl mozna duvod toho, proc se tak nervozne zacal vrtet na zidli a proc na me pak vyjekl s tim, za kym ze to teda sakra jedu. No, tak jsem rekla, ze za pritelem :) policista svrastil oboci, odpipl mi pas a pustil me dal... Trochu si myslim, ze mu probehlo hlavou, ze bude v Cesku beze me lip. 

Cekani na let i let samotny probehly prekvapive v klidu. A pak jsem vystoupila z gatu na letisti....

Byla jsem uz nekolik dni predem domluvena se znamym, ze me vyzvedne v urcitou hodinu a letisti. Jelikoz semnou vstoupilo do jedne haly priblizne 30 lidi, tak jsem se rozhodla, ze se postavim do rohu a pockam, az se prostor trochu vyklidi. Tak cekam a cekam... Brzy jsem v hale skoro sama. Jen opodal stoji muz v turbanu a drzi cedulku se jmenem. Ma velke, krasne tvarovane rty. Hezky se usmiva... Koutky se mu zvedaji a pak... ( myslim, ze se tu hodi hlaska z Cimmermanu..." Jeee, on jeste nema zuby. Jo on UZ nema zuby!" ) cerno.. Nic... Zadny zoubek. Kufr si soupu o par cm dal a obracim pohled jinym smerem. 

Cekam dalsich deset minut a znamy nikde. Zacina me polevat horko. Zapinam telefon a zjistuji, ze nemam signal- sakra, nemam aktivovany roaming. Co ted? Hlavou mi probehne napad- vymen libry, kup sim kartu a zavolej. Pak si ale uvedomim, ze mam velmi inteligentni nevlastni sestru- ta by vedela, co delat. Do minuty ji bombarduji smskama. Prijde mi odpoved, ze ji muj zivot strasne bavi. Chapu, ale v momente totalni zoufalosti nejste takovy koment schopni plne ocenit. Nastesti dalsi sms obsahuje konstruktivni plan, jak postupovat. Takze bezim ke smenarne a.... Pamatujete toho bezzubeho pana s turbanem? Najednou mi vstoupi do cesty, zesiroka se usmeje ( tento pristup by mel prehodnotit) a pozada me o tel.cislo. V tu chvili si rikate, ze se vam to snad jen zda. Odmitam jsem ho s tim, ze tel.cislo nemam ( kdyz me pak videl, jak si v automatu kupuju sim card, tak jsem se pro jistotu vydala na druhy konec mistnosti). Takze simku jsem mela, vytacim cislo.... Neexistuje. Pokud si rikate, ze je toto vtipne, pockejte co prislo dal..... 

Po rychle konzultaci (- ja hysterie x sestra- ledovy klid) jsme usoudily, ze mohu zkusit vyhledat internetovy kout, ktery na letisti je a zkontaktovat kamarada pres fcbook. Tak hledam hledam koutek s internetem...muj ruzovy kufrik za mnou jen vlaje. A konecne nachazim! Udychana usedam za stul, podle instrukci vhazuji do masinky libru- jedinou hotovost, kterou jsem z kovoveho skupenstvi mela. Vhazuji.... Nic se nedeje... Jemne do stroje placnu...jeste jednou...za chvili uz do nej busim ze vsech sil. No, jak lze predpokladat, nepomohlo to. Zoufale se zacinam divat kolem. Najednou vidim Japonku sedici o stolek vedle, jak me nezakryte s otevrenou pusou pozoruje. Zaostrim na ni svuj pohled a ona sebou mirne trhne. Sakra proc? Vzdyt ja jsem mila osoba.... Rychle si zacne uklizet veci ze stolu, ale ja jsem rychlejsi. Na zidlicce k prijedu a ptam se, zda vi, jak tady ten internet funguje. Na chvili to vypada jako by premyslela, zda zatajit, ze mluvi anglicky... Pak se ale rozpovida a vysvetluje mi, ze zasadne nesmim prvne vhazovat mince...pozde. Vysvetluju ji, ze jine kovaky uz nemam. Ted me lituje a rika, ze uz musi jit... Ale ze mi drzi palce! Ach, jaka tot uleva! No, takze na zacatek... Telefon nefunguje, internet neni... Slzy mam na krajicku. Sestra mi textuje rady, ktere by byly uplatnitelne, kdyby.... Kdybych proste ja nebyla ja :) stres me docela vycerpal, tak si jdu sednout. Naproti si seda bezzuby muz v turbanu. Usmiva se. Mam chut mu dat pesti...

Zapnu zas telefon a chvili jen tak prochazim nastaveni, pripojeni.... A hle! Wi-fi! Jsem zachranena! 45mins free!!! Parada! Tukam na odkaz jako blazen ... Internet najizdi aaaa.... Zadejte prosim uzivatelske heslo :) zhluboka dycham. Vedle me se posadi mlady kluk. Pta se me na telefonni cislo. Opravdu se snad vsichni zblaznili... Opet zhluboka dycham. Sestra vola a nejakym kouzelnym a zahadnym zpusobem nalezame pristup k internetu. O tri minuty pozdeji se dozvidam, kde znami ceka. Stiram ze sebe pot a oznamuju mu, ze ja se uz nikam nehnu, at si pro me dojde. Za deset minut me vyzveda. Pohledem se loucim s muzem v turbanu, mladikem na lavicce a prazdnou zidli, kde predtim sedela Japonka...